Pavel Hlavatý – malíř a grafik z Albrechtic

Mezi výtvarníky, kteří mají k Vlastibořicím blízký vztah, patří i malíř a grafik Pavel Hlavatý. Narodil se ve vedlejších Albrechticích, do vlastibořické školy chodil jako malý kluk a ještě v roce 2022 o Vlastibořicích mluvil jako o místě, ke kterému má citový vztah. Jeho grafiky se staly sběratelsky vyhledávanými po celém světě a za svou tvorbu získal přes šedesát mezinárodních ocenění.

Dětství mezi Albrechticemi a Vlastibořicemi

Pavel Hlavatý se narodil 4. února 1943 v Albrechticích u Sychrova, dnes osadě obce Pěnčín. Svou vazbu na Vlastibořice sám označuje za důležitou a citovou. Chodil sem do jednotřídní školy k paní učitelce Kvačkové. Růžena Kvačková vedla vlastibořickou školu zhruba dvacet let, až do roku 1958, kdy byla přeložena do Turnova. Škola byla po válce jednotřídní, druhou třídu otevřeli znovu až v roce 1951 (Louda, kap. 12).

Později jezdil do Vlastibořic za tetou Šámalovou a za sestřenicí Milčou, provdanou Havelkovou. Teta Marie Šámalová, rozená Hlavatá z Albrechtic (1896–1974), žila s manželem Josefem Šámalem v chalupě čp. 4. Jejich dcera Miroslava (nar. 1924) se provdala za Františka Havelku z Loukova (Louda, kap. 26).

Dětství neměl snadné. Když mu bylo sedm a půl roku, krátce před smrtí matky, ho umístili do dětského domova v Turnově. Po roce 1952 ho vychovávala matčina sestra Eleonora Reslová v Liberci a později starší sestra v Novém Boru. Krátce bydlel i v Českém Dubu. V posledních letech přijíždí do Vlastibořic nejčastěji k hrobům příbuzných a přátel (Obecní zpravodaj 2/2022).

Studia a první úspěchy

Po roce na gymnáziu přestoupil na uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, kterou vystudoval v letech 1958–1962. Po studiích pracoval jako projektant na dole Julius Fučík v Petřvaldě, pak se usadil v Havířově, učil tu kreslení a v roce 1966 si zde zařídil ateliér. V roce 1968, ve svých pětadvaceti letech, začal vyučovat malbu, kresbu a dějiny umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. S Havířovem zůstal spojený až do roku 2012.

Na výtvarnou scénu vstoupil rozměrnými psychedelickými plátny z okruhu kinetického a abstraktního umění, které hned zaujaly přední kritiky, mezi nimi Jiřího Valocha a Arséna Pohribného. Do roku 1968 kreslil také pro satirický časopis Dikobraz a pro Literární noviny a psal reportáže z Rakouska a Paříže.

Protestkresby ’68 a vězení

Po srpnové okupaci v roce 1968 se Pavel Hlavatý výrazně politicky angažoval. Podílel se na petici za odvolání poslance Drahomíra Koldera, jednoho ze signatářů takzvaného zvacího dopisu. Připravil také výstavu Protestkresby ’68, soubor velkoplošných kreseb a koláží, které odsuzovaly okupaci Československa a potlačení demokratizace. Vystavil je v roce 1969 v Havířově a výstavu zavřela policie.

Za petici byl nepodmíněně odsouzen podle § 103 za hanobení ústavního činitele a za výstavu podle § 104 za hanobení státu světové socialistické soustavy. V letech 1968–1971 byl vězněn, mimo jiné v nápravném zařízení Heřmanice v Ostravě. Následovaly další politické soudy s novým trestem. Podle jeho medailonu byl patrně jediným občanem Československa, který byl vězněn přímo za uměleckou výstavu. Ve vězení prodělal revmatickou horečku, kterou mu tam neléčili. Po propuštění strávil dva měsíce v nemocnici a následky si podle svých slov nesl ještě dlouhá léta.

Dvacet let zákazu a cesta ke grafice

Za normalizace nebyl přijat do Českého fondu výtvarných umění. Dvacet let nesměl vystavovat, přednášet ani učit a byl vyloučen ze všech uměleckých institucí. Jeho jméno bylo v redakcích na seznamu nežádoucích, takže kreslil pod pseudonymy. Každé tři měsíce se musel zpovídat, z čeho žije a s kým se stýká. Udržel si ale ateliér i status svobodného umělce.

V těchto letech opustil malbu a plně se věnoval grafice. S pomocí přátel vystavoval v zahraničí a ceny, které tam získával, ho uživily. V 80. letech patřil k sběratelsky nejvyhledávanějším tvůrcům exlibris na světě.

Dílo: grafika, exlibris a plakáty

Vytvořil přes 900 exlibris, tedy malých grafických lístků, kterými si sběratelé označují knihy. Tyto drobné listy mu často sloužily jako předloha pro rozměrné práce. Vydal 18 bibliofilských souborů, ilustroval řadu knih krásné literatury a navrhl desítky plakátů. Pracuje technikami suché jehly a leptu, často ve vícebarevném tisku. Jeho nejčastějším tématem je žena. Často vzdává poctu starým mistrům a v jeho listech se objevují i motivy z mytologie.

Pořadatelé jeho výstav shrnují jeho tvorbu pojmem „fantaskní realismus“. Výtvarníci takto označují způsob práce, kdy je každý detail nakreslen věrně a s řemeslnou pečlivostí starých mistrů, ale celek se skládá jako sen: postavy, tváře a stavby se prolínají, mění se jedna v druhou a z různých míst a dob vzniká jeden obraz. Nejznámější je vídeňská škola fantastického realismu, kterou po druhé světové válce založili malíři Ernst Fuchs, Arik Brauer, Rudolf Hausner, Wolfgang Hutter a Anton Lehmden. Navazovala na symbolismus a surrealismus. U Hlavatého je tento přístup dobře vidět na jeho poctách starým mistrům. Leonardova Dáma s hranostajem stojí vedle Mony Lisy a obří tváře samotného Leonarda, Brueghelovy věže se zdvojují a Arcimboldovy hlavy z ovoce se proplétají. Stejně tak vznikla i panoramata, ve kterých do jednoho pohledu spojil památky, které ve skutečnosti od sebe dělí kilometry. Výstava v Českém Dubu měla příznačný název Obrazy snů a skutečností. Blízko má i k symbolistům přelomu 19. a 20. století, jejichž grafiky sbírá.

Fantaskní realismus není totéž co magický realismus, i když jsou si oba pojmy blízké. Magický realismus pojmenoval v roce 1925 německý kritik Franz Roh pro tehdejší malbu, která zobrazovala všední svět tak ostře, až působil tajemně. Proslavila ho však hlavně latinskoamerická literatura, například román Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty (1967). V něm se zázraky dějí jako samozřejmá součást běžného života. Fantaskní realismus naproti tomu staví snový, viditelně neskutečný obraz z realisticky přesně kreslených částí.

Vystavoval ve zhruba stovce galerií v Evropě, Číně a Japonsku, kde dvakrát dlouhodobě pracoval v ateliérech dalších umělců. Zasedal v řadě porot a reprezentoval Českou republiku na tvůrčích sympoziích. V roce 1991 vystavoval s dalšími jedenácti tvůrci československé umění na Podzimním salonu v Paříži. Belgický časopis Grafia ho označil za jednoho z nejproduktivnějších grafiků Evropy. Založil nadaci I. W. A. a na začátku 21. století pořádal v Havířově trienále galantní a erotické tvorby v grafice a exlibris.

Výstava Protestkresby ’68 se přesně po dvaceti letech vrátila do výstavních síní. V pražské Malostranské besedě ji vidělo přes 20 000 lidí včetně prezidenta republiky a v celé České republice přes padesát tisíc návštěvníků.

Ocenění

Za čtyřicet let získal přes šedesát mezinárodních cen a ocenění za grafiku, kresbu, ilustraci a plakát. Z nich například:

• 1985 Tokio – hlavní cena za ilustraci k dílu Françoise Villona,

• 1990 Aosta (Itálie) – 2. hlavní cena za grafiku,

• 1994 Brno – hlavní cena SSPE (Spolek sběratelů a přátel exlibris),

• 2000 Paříž – hlavní cena francouzských sběratelů,

• 2007 Bosia (Itálie) – Grand Prix,

• 2008 Šanghaj – čestné uznání a titul „Mistr grafického umění“,

• 2011 Gdaňsk – Grand Prix,

• 2018 – čestný titul „Exlibrista-grafik roku“ v České republice,

• 2020 Hongkong, Skopje a Apatin (Srbsko) – hlavní ceny,

• 2021 Trakai (Litva) – první cena.

Sběratel a znalec české grafiky

Pavel Hlavatý je také kustodem Pražské grafické sbírky DRIT a patří k předním sběratelům evropského symbolismu. Se sbírkou připravuje výstavní soubory, například díla Franze von Bayrose, pozdního českého symbolismu (Josef Váchal, František Kobliha, Jan Konůpek, František Bílek, Anna Macková a další) nebo výběr nejkrásnějších exlibris 20. století od Gustava Klimta přes Alfonse Muchu po Alberta Brunovského.

Návrat do Podještědí

Na jaře 2022 uspořádalo Podještědské muzeum v Českém Dubu výstavu jeho grafik Obrazy snů a skutečností (22. dubna – 12. června 2022). Ve stejném roce věnoval Obecní zpravodaj Vlastibořic Pavlu Hlavatému obálku a rubriku Naši slavní sousedé (číslo 2/2022). Na Český Dub, kde jako dítě krátce bydlel, vzpomněl i panoramatickou grafikou města.

Na podzim 2023 připravilo Muzeum Českého ráje v Turnově k jeho 80. narozeninám výstavu Pavel Hlavatý – Návrat do ráje (8. září – 15. října 2023, Dům 72). K výstavě vzniklo grafické panorama Turnova. Pro Vlastibořice vytvořil Pavel Hlavatý grafiku Vlastibořice – mezi Ještědem a Českým rájem a předal ji obci u příležitosti této výstavy.

Jeho dílo shrnují dvě monografie. Kniha Pavel Hlavatý – Tvorba 1964–2020 (2021) má 144 stran a 282 reprodukcí grafiky, exlibris, příležitostných tisků, maleb, kresleného humoru a plakátů. Doplňují ji autorovy vzpomínky. Francouzská sběratelská společnost A.F.C.E.L. vydala v roce 2020 publikaci Les Mille et un ex-libris de Pavel Hlavatý (Tisíc a jeden exlibris Pavla Hlavatého) s 907 barevnými reprodukcemi.

Zdroje

• TAUFEROVÁ, Iva a HLAVATÝ, Pavel. Pavel Hlavatý. Obecní zpravodaj Vlastibořice 2/2022, rubrika Naši slavní sousedé, s. 8–9 a zadní obálka. Obecní zpravodaj 2022-2.

• Malíř Pavel Hlavatý. Medailonek, výstavní pozvánka Podještědského muzea v Českém Dubu (2022) a informace o monografiích. Vlastibořice, 12. 4. 2022.

• LOUDA, Oldřich. Paměti obce Vlastibořic, kap. 12 (škola) a kap. 26 (čp. 4).

• Wikipedie: Pavel Hlavatý [cit. 10. 11. 2026].

• Muzeum Českého ráje v Turnově: Pavel Hlavatý – Návrat do ráje. Výstava 8. 9. – 15. 10. 2023 [cit. 10. 11. 2026].

• Paměť národa: Pavel Hlavatý (1943). Post Bellum, rozhovor nahraný 20. 10. 2014 v projektu Osudy výtvarníků v komunistickém Československu [cit. 10. 11. 2026].

Text: Lucie Koutníková. Grafiky © Pavel Hlavatý; reprodukce převzaty z Obecního zpravodaje 2/2022, grafiku Vlastibořic a exlibris TGM vyfotografovala Lucie Koutníková. Text vznikl s pomocí nástroje umělé inteligence Claude (Anthropic); údaje vycházejí z uvedených zdrojů a byly ověřeny.